Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gramatika

9. 5. 2008

Quenya - Starý jazyk 

 

Také psáno: Qenya, Qendya, Quendya

Také zvána: Vznešená elfština, Vznešená řeč Noldor, Stará řeč, řeč elfů z Valinoru, Elfí latina, Valinorština, Avallonština, Erresëjština, parmalambë (knižní jazyk), tarquesta (vznešená řeč), Nimriy^e ( ad^unajsky), Goldórin nebo Goldolambë (telerijsky), Cweneglin nebo Cwedhrin (trpasličí řečí)

 

Základní fonologie

 

Quenya má pět samohlásek, a,e,i,o,u, krátce, a dlouze, kde jsou samohlásky označeny čárkou: á,é,í,ó,ú. Samohláska a je velmi častá. Vlastnosti samohlásek jsou spíše podobné španělským nebo italským než anglickým, proto aby nedocházelo ke komolení slov, Tolkien používá pro zvýraznění některých samohlásek diaeresis – dvojtečku nad písmenem (např. Manwë, aby dal najevo, že koncovka e není tichá, nebo Eärendil, kde naznačuje, že hlásky e a a se vyslovují odděleně; diaeresis ale není nezbytně nutná a v některých případech může být i vynechána).

Dvojhlásky jsou ai, au, oi, ui, eu, iu. (Sedmá dvojhláska ei se objevuje v jednom nebo dvou slovech, ale její status je nejistý.)

Souhlásky jsou vesměs stejné jako v angličtině, s výjimkou sykavek: ž, š, č, dž (a českého ř) místo nich má Quenya zvuk podobný německému ich-Laut, psaný Tolkienem hy (např. v hyarmen – jih). (je také možné, že hy lze vyslovovat podobně jako h v anglickém human, huge.) njspíše odpovídá českému ch.

Quenya také postrádá th (neznělé jako v thing či znělé jako v the); neznělé th se objevovalo v raném období, ale bylo sloučeno se s krátce před vzpourou Noldor.

Také stojí za zmínku, že znělé souhlásky b, d, g se vyskytují pouze ve spřežkách mb, nd/ld/rd a ng (některé druhy Quenyi mají také lb místo lv).

Na začátku slov se spřežky nevyskytují, mimo qu (=cw), ty, ny a nw, pokud počítáme polo-samohlásky y, w jako souhlásky. Obvykle slova spřežky ani neuzavírají, na konci stojí buď jedna ze samostatných souhlásek t, s, n, l, r nebo samohláska (daleko častěji). Uprostřed dvou samohlásek se objevuje omezené množství souhláskových spřežek; ty které byly Tolkienem popsány jako „časté“ a „favorizované“ jsou napsány kurzívou: cc, ht, hty, lc, ld, ll, lm, lp, lqu, lt, lv, lw, ly, mb, mm, mn, mp, my, nc, nd, ng, ngw, nn, nqu, nt, nty, nw, ny, ps, pt, qu (pro cw), rc, rd, rm, rn, rqu, rr, rt, rty, rs, rw, ry, sc, squ, ss, st, sty, sw, ts, tt, tw, ty, x (pro ks). Několik dalších kombinací se může objevovat ve složeninách. Fonologie Quenyi je dost omezující, dodává jazyku jasně definovaný styl a chuť.

Je třeba si všimnout, že v Quenye je písmeno y vždy vyslovováno jako j a c vždy jako k (takže cirya – loď = kirya). Tolkien byl v tomto rozporuplný; v mnoha pramenech je uváděno písmeno k, ale v Pánu Prstenů se snaží psát Quenyu co nejpodobněji latině. V některých případech bylo k z pramenů regulováno na c.

 

Negace

 

Negace je tvořena předponou ú-, která vyjadřuje přesný opak: vanima - krásný X úvanima - ošklivý. Používá se i předpona ala-, která mění sloveso na příčestí trpné bez přidání koncovky: hasta - zkazit; alahasta - nezkažený. U přídavných jmen se můžeme setkat s přeponou ava-, která nese význam něčeho zakázaného nebo nebezpečného: avaquétima - „ to, co se nemá vyslovovat“ oproti úquétima - „nevyslovitelné; to, co nelze vyslovit“. Předpona il- znamená změnu, zvrat, více než negaci: firin - mrtvý X ilfirin - nesmrtelný. Další způsob jak znegovat sloveso je použití slůvka : ëa - je X lá ëa - není; slovesa ava- (pro přikazovací způsob): auta - odejdi X ava auta - neodcházej; nebo slovesa um-: melilyë - miluješ X umilyë melë - nemiluješ.

Jak je vidět, způsobů negace je mnoho, proto lze pro každý případ vybrat ten nejvhodnější ( pro sloveso mel- - milovat: lá melilyë - nemiluješ, umilyë mela - nemiluješ; ava mela - nemiluj; umilyë meluva/úvalyë mela - nebudeš milovat; umilyë melanë/úmelyë mela - nemilovalas...)

 

Syntax

 

O větné skladbě se toho také moc neví, neboť se v různých básních liší. Existuje ale jistá představa, která se podobá syntaxu v angličtině nebo češtině: red book - červená kniha - carnë parma. Stejně tak ve větách oznamovacích je pořadí slov PODMĚT-PŘÍVLASTEK-PŘEDMĚT: A woman reads a book. - Žena čte knihu. - Nissë cenda parma.

V otázkách obsahujících tázací zájmeno je toto postaveno na začátek, stejně jako v češtině: Co jsi říkal? - Ma 

quentelyë? Jinak je pořadí PŘÍVL.-PODM.-PŘEDM.: Říkal jsi lež? - Quentelyë furu? 

Jsou zde i jisté náznaky, že některé předložky jsou ve skutečnosti „záložky“: např. za západem = andúnë pella, nikoliv pella andúnë.

 

Přidávání a zkracování

 

Z fonetických důvodů je často potřeba nějakou hlásku přidat či jinde odebrat. Kvůli častému používání první osoby čísla jednotného se koncovka -nyë zkracuje na pouhé -n, tedy tulinyë = tulin.

Stejně jako v angličtině má člen dvě podoby: pro slova začínající na souhlásku - i; a pro slova začínající na samohlásku - in. V případě, že následující slovo začíná a předcházející slovo končí na samohlásku, je vkládáno pouze n s apostrofem: doložený příklad je utúlie’n aurë - den se vrátil (n je zde zkrácená forma in, prodlouženého členu i).

Zkráceny mohou být i některé pádové koncovky, pokud to žádá pořádek slov ve větě - vždyť i ve slavném pozdravu elen síla lúmenn‘ omentielvo je lúmenna zkráceno na lúmenn, protože následuje slovo začínající na samohlásku. Jak je vidět z tohoto příkladu, zkrácení může být označeno apostrofem.

Zkracování se velmi často používá u jmen, a to z ryze praktických důvodu: např. Calawendë > Calwen, popř. „domácké“ Cala.

 

Podstatné jméno 

 

Podstatné jméno je v Quenye skloňováno v devíti nebo deseti pádech. (Quenya má také čtyři čísla, ale během uvádění pádů se budeme držet spíše singuláru.) Studující by se neměl nechat zastrašit vysokým počtem pádů, protože kde náš jazyk používá předložku před podstatným jménem, tam Quenya dává přednost přidání koncovky; ještě bude zmíněno podrobněji.

 

PÁDY

v Nominativ (český 1. pád) singuláru je základní tvar podstatného jména; nemá žádnou zvláštní koncovku. Typická funkce jména v nominativu je být subjektem slovesa, jako lómë – noc nebo aurë – den ve výkřicích slyšených před a během Nirnaeth Arnoediad: Auta i lómë! – Noc odchází!, Aurë entuluva! – Den znovu přijde! (Silmarillion, kapitola 20)

v Valinorská Quenya má akuzativ (český 4. pád) tvořený prodloužením poslední koncovky jména: cirya – loď (nominativ), ciryá – lodi (akuzativ). Podstatná jména končící na souhlásku podle všeho nemají rozlišený akuzativ. V plurálu dostávají jména koncovku –i, např. ciryar – lodě (nominativ), ciyai – lodí (akuzativ). Primární funkce akuzativu byla označení jména jako objektu slovesa; nemáme žádný příklad, ale můžeme vytvořit např. haryan ciryá – mám loď (haryan ciryai – mám lodě). Ale ve Středozemi z řeči Noldor odlišený akuzativ vymizel (takové věci se dějí, když jste zaneprázdněni boji se skřety, balrogy a draky) a jeho dřívější funkce převzal nominativ. Od té doby bylo v pořádku říkat, haryan cirya, haryan ciryar. Moderní pisatelé odlišný akuzativ již nepoužívají, pouze v knižní quenye. Pro u-duál je koncové u prodlouženo na ú, pro t-duál je akuzativ nerozlišený.

v Genitiv* (český 2.pád) má koncovku –o, obecně odpovídající anglickému ´s, ačkoliv genitiv je často poskytován anglické vazbě s of something. Jeden příklad z Namárië je Vardo tellumar – kupole Vardy (Varda‘s domes, domes of Varda). Povšimněte si, že koncovka –o vytlačuje koncové –a, proto Vardo, ne Vardao – ale většina ostatních samohlásek nahrazována není: Eruo – Eruovo, Jednoho. (Pokud podstatné jméno už na –o končí, koncovka se stává „neviditelnou“; obyčejně vyplyne z kontextu, že jméno je v genitivu a ne v nominativu. Potvrzená ukázka je Indis i Ciryamo –žena námořníka; ciryamo = námořník.) Řídce nese genitiv význam anglického from – od, z; Oiolossëo – (od, z) Věčněbílé hory; jak je uvedeno v Namárië – ale toto bývá obvykle vyjádřeno pomocí ablativu (viz níže). Koncovka genitivu pro plurál je –on, což lze pozorovat v titulu Silmarillion – Silmarilů (en. of the Silmarils), kompletní fráze zní Quenta Silmarillion – Příběh Silmarilů. Příklad z Namárië je rámar aldaron – křídla stromů, poetický výraz pro listy. Koncovka –on zde není přidávána k základnímu tvaru jména, ale k nominativu plurálu. Takže logicky alda – strom, aldon – stromu; aldar – stromy, aldaron – stromů. Mimo jiné také Silmaril, plurál Silmarilli, genitiv Silmarillion – Silmarilů. (Zdvojené koncové l před koncovkou ve slově Silmarilli je příkladem obměny kořenu; některé kořeny se nepatrně změní, když je přidána koncovka, často se v nich odráží starší tvar slova.)

v Potom je zde posesiv* (český přivlastňovací způsob), některými nazývaný asociativ nebo adjektivní pád; Tolkien sám jej nazývá „přivlastňovací-adjektivní...genitiv“. Tento pád má koncovku –va (-wa pro podstatná jména končící na souhlásku). Jeho obecná funkce je stejná jako u genitivu, vyjadřuje vlastnictví: Mindon Eldaliéva – Věže elfského lidu. Funkce posesivu byla dlouho jen slabě chápána. V Namárië se objevuje ve frázi yuldar...miruvoréva – doušky...medoviny. Z tohoto jednoho příkladu, který byl po dvacet let jediným, který jsme měli, mnozí usoudili, že funkce tohoto pádu je ukazovat z čeho je něco složeno. Naštěstí ve Válce o Prsten Tolkien sám podal vysvětlení obvyklých funkcí tohoto pádu a jeho odlišnosti od genitivu. Posesiv může, jak už bylo řečeno, udávat vlastnictví nebo držení. Tolkien Dává příklad róma Oroméva - Oromëho roh, používaný pro „roh, který patřil/patří Oromëmu“ v čase, v kterém se mluví (minulost nebo přítomnost). Genitiv róma Oromëo by nejspíše byl také přeložen jako „Oromëho roh“, ale správně by znamenal „roh, který je od Oromëho“, naznačující, že roh již není v Oromëho vlastnictví v čase, v kterém se mluví. Přesto však i v pozdějších dobách genitiv dotíral na funkce posesivu. Příkladem je genitiv Vardo tellumar, namísto posesivu tellumar Vardava, užitý v Namárië pro „Vardiny kupole“ (pokud ovšem genitiv neznamená, že kupole byly vytvořeny Vardou, spíše než že jí patří).

v Dativ (český 3. pád) má koncovku –n. Tato koncovka se obyčejně překládá jako předložky „pro“ nebo „k, ke“ (en. for, to); v Namárië se nachází dativové zájmeno nin – (pro) mě, mi, mně (z ni – já). Sí mani i yulma nin enquantuva? - „Kdo mi teď znovu naplní pohár?“ Dativ často odpovídá nepřímému předmětu: I nís antanë i hínan anna – „ta žena dala dítěti dar“.

v Lokativ (otázka kde) má koncovku –ssë, která nese význam „na“ nebo „v“. Namárië má nadpis Altariello Nainië Lóriendessë – „Galadrielin nářek v Lóriendë (Lórienu)“. V plurálu má tato koncovka podobu –ssen, viděnou ve slově mahalmassen – „na trůnech“ (mahalma – trůn). Tato koncovka se také objevuje ve vztažném zájmeně ya v Namárië: yassen – „v nichž, v kterých“ (Vardo tellumar...yassen tintilar i eleni – „Vardiny kupole...v kterých se mihotají hvězdy“). Pokud se podíváme zpět na singulár, „v němž, v kterém“ bude nejspíše yassë. Používání pádových koncovek namísto předložek pro vyjádření „v, z, od, k, s“ (en. in, from, to, with) je pro gramatiku Quenyi charakteristické.

v Ablativ (na otázku odkud) má koncovku –llo, která nese význam „z, od“ nebo „ven(ku) z, pryč z“(en. from, out of). Příklad z Namárië je sindanóriello – „(venku) z šedé země“ (sinda-nórie-llo – „šedá-země-z“). Také je tam slovo Rómello – „z jihu“, zkratka z Rómenello (Rómen – jih). Mimo jiné také slovo Ondolindello – „z Ondolindë (Gondolinu)“.

v Alativ (na otázku kam) má koncovku –nna, znamenající „k, na, do,“ (en. to, into, upon). Jak ablativ tak alativ jsou příkladem slov vyřčených Elendilem, když přišel po pádu Númenoru do Středozemě, a zopakovaných Aragornem při jeho korunovaci: Et Eärello Endorenna utúlien – „Z Velkého moře do Středozemě jsem přišel“ (Endor(e)-nna – Středozem-do). Alativ může také nést význam „na“ (nahoru na); falmalinnar – „na pěnících vlnách“ v Namárië (-linnar je koncovka pro plurál partitiv alativu; viz níže).

v Instrumentál (7. pád) má koncovku –nen a označuje nástroj, kterým je cosi konáno nebo jednoduše důvod, proč se něco děje. Příklady z Namárië jsou laurië lantar lassi súrinen – „jako zlato padají listy větrem (díky větru)“, i eleni tintilar airetári-lírinen – „hvězdy se třpytí její písní (díky její písni) posvátně a královsky“ doslova „hvězdy se třpytí písní svaté královny (díky písni...)“. Příklad více typického „nástrojového“ instrumentálu dává věta i carir quettar ómainen – „ti, kteří tvoří slova hlasy“, ómainen je zde plurál instrumentál od óma – hlas.

v Respektiv (?): takto je pojmenován pád, který Tolkien uvádí v dopise poslaném Dicku Plotzovi v druhé polovině šedesátých let (takzvaný Plotzův dopis je ve skutečně náš hlavní zdroj informací o pádech Quenyi). Koncovka je –s (pro plurál –is), ale Tolkien neoznačil tento pád žádným jménem, ani nebylo viděno v žádném textu. Jeho funkce je proto naprosto neznámá; byl právem nazýván Záhadný pád. Někteří pisatelé ho používali jednoduše jako alternativní lokativní koncovku. Neboť poté je v noci Tolkien nenavštívil, tak je pro něj toto použití nejspíš přijatelné.

Pokud jsou pádové koncovky přidány k podstatnému jménu, které končí na souhlásku, často je mezi jméno a koncovku vložena hláska e, aby se předešlo složité výslovnosti: Elendil s alativní koncovkou –nna – „k“, vznikne Elendilenna, ne Elendilnna. Pokud je podstatné jméno v plurálu, je vkládána hláska i: elenillor – „z hvězd“ (elen – hvězda).

* Rozdíl mezi genitivem a posesivem je sice nepříliš jasný, ale nejspíše genitiv vyjadřuje přívlastek neshodný (podstatná jména) a posesiv přívlastek shodný (přídavná jména, zájmena).

Ø Zdrobňování jako jev nikoli slovní, ale významový, může být prováděno vkládáním částice -in- před koncovou samohlásku nebo za koncovou souhlásku: timpë - jemný déšť, timpinë - sprška, mlhovina. Tato částice se používá i při tvoření slov: wilwa- - třepotat se, wilwar - „třepoták“, wilwarin - „třepotálek“ = motýl.

 

ČÍSLA

Čísla v Quenye jsou singulár, plurál, plurál partitiv a duál. Singulár a plurál nepotřebují vysvětlení.

Funkce plurálu partitivu (takto nazýván Tolkienem) není ve srovnání s normálním plurálem úplně vysvětlená, ale vypadá to, že slouží k označení části celku, některých z větší skupiny. V kombinaci s určitým členem i může jednoduše znamenat „mnoho, mnozí“: viz prvek –li ve frázi i falmalinnar – „na pěnící vlny“, který byl v Namárië Tolkienem přeložen jako „mnoho, mnozí“. Vzhledem k tomu, že –li je koncovka plurálu partitivu, byl tento nazýván plurál hromadný (multiple) a byl mu připisován význam „mnoho, mnozí“, týkající se věci, o které byla řeč, zatímco normální plurál znamenal „několik, pár“. Toto může být v některých případech správné, ale ne ve všech.

Duál (koncovka –t) se používá ve spojitosti s přirozeným párem, jako pár rukou jedné osoby (např. slovo máryat – „její ruce“ v Namárië, doslova „její pár rukou“).

Nominativ plurálu je tvořen jednou ze dvou koncovek. Koncovka –r se používá, pokud podstatné jméno končí na jakoukoliv samohlásku mimo –ë; známé příklady jsou Vala, pl. Valar, Elda, pl. Eldar, Ainu, pl. Ainur. Pokud jméno končí na souhlásku nebo na –ë, plurálová koncovka je –i a nahrazuje koncové –ë: Atan, pl. Atani, Quendë, pl. Quendi. (Ale pokud podstatné jméno končí na –ië, tvoří se plurál přidáním –r, aby se předešlo dvěma i za sebou: tië – cesta, tier – cesty; ne tii.) Vyskytují se i různé výjimky, např. orco - orqui, seler - selli, palantir - palantíri. V ostatních pádech je plurálová koncovka buď –r nebo –n; například alativní koncovka –nna má v plurálu tvar –nnar, koncovka lokativu –ssë má tvar –ssën a ablativ –llo může být jak –llon tak –llor. V dativu, instrumentálu a „respektivu“ je plurál vyznačen hláskou i vloženou mezi kořen jména a pádovou koncovku jako v singuláru. (Viz úplný seznam koncovek)

Plurál partitiv má koncovku –li, pro jména končící souhláskou pravděpodobně –eli, ale může být použita i při současném zkrácení nebo asimilaci původního výrazu (např. plurál partitiv slova casar – trpaslík je casalli, místo casarli). Koncovky pro ostatní pády jsou jednoduše přidány za koncovku –li; ciryali – některé lodě, alativ ciryalinna (nebo ciryalinnar) – na některé lodě. Povšimněte si, že před koncovkami –va a –nen (posesiv a instrumentál) je samohláska v koncovce –li prodloužena: -líva, línen.

Stejně jako nominativ plurálu i nominativ duálu je možno tvořit jednou ze dvou koncovek. Většina podstatných jmen dostává koncovku –t, jako ve slově máryat. Podobně ciryat znamená dvě lodě, pár lodí. Ale pokud poslední souhláska základu slova je –d nebo –t, dává se přednost koncovce –u: alda – strom, aldu – dva stromy, pár stromů. V ostatních pádech je t nějakým způsobem vloženo do nebo přidáno k různým koncovkám: například koncovky –ssë, -nna a –llo se změní na –tsë, -nta a –lto. (ciryatsë, ciryanta, ciryalto = na(kde)/na(kam)/z pár(u) lodí). Instrumentálová koncovka –nen se změní na –nten, koncovka dativu –n na –nt (ciryanten – párem lodí; ciryant – pro pár lodí; -nt je mimochodem jediný známý případ souhláskové spřežky na konci slova dovolený v Quenye).

 

PŘEHLED PÁDOVÝCH KONCOVEK V QUENYE

 

Singulár 

Plurál 

Plurál partitiv 

Duál 

Nominativ 

--- 

-r nebo -i 

-li 

-t nebo -u 

Akuzativ 

prodl. konc. samohl. 

-i 

-lí 

prodl. konc. u na ú 

Dativ 

-(e)n 

-in 

-lin 

-nt nebo -en

Genitiv 

-o 

nom. pl. + -on 

-lion 

-to 

Posesiv 

-(e)va 

-iva 

-líva 

-twa 

Lokativ 

-(e)ssë 

-(i)ssen 

-lissë(n) 

-tsë 

Alativ 

-(e)nna 

-(i)nnar 

-linna(r) 

-nta 

Ablativ 

-(e)llo 

-(i)llon nebo -(i)llor 

-lillo(n) 

-lto 

Instrumentál 

-(e)nen 

-(i)nen 

-línen 

-nten 

Respektiv 

-(e)s 

-is 

-lis 

-tes 

 

 

Příslovce 

 

Příslovce se nejspíše tvoří přidáním koncovky - k přídavnému jménu, jak určíme z jediného ověřeného případu anda - dlouhý, andavë - dlouze. Podobně můžeme vytvořit sintavë - krátce ze sinta - krátký. Koncovka se může přidávat i k podstatným jménům: sercevë - krvavě; doslova „jako krev“, neboť slovíčko ve znamená „jako“.

 

Člen 

 

Quenya má určitý člen i = anglické the, např. i eleni – hvězdy (the stars) v Namárië. Není v ní žádný výraz pro neurčitý člen, jako je anglické a, an; nepřítomnost členu i obyčejně naznačuje, že jde o podstatné jméno neurčité: elen – hvězda musí být v angličtině přeloženo „a star“ (v češtině je to v podstatě jedno), protože anglická gramatika si žádá člen, jako ve slavném pozdravu Elen síla lúmenn‘ omentielvo – „hvězda svítí na hodinu našeho setkání“ (a star shines at the hour of our meeting). Ale někdy Tolkienovy překlady uvádí člen the přestože v originální frázi žádné i není, např. první řádky Namárië: Ai! Laurië lantar lassi... – „Ach! Zlaté padají listy...“ (Ah! like gold fall the leaves...), spíše než jen „some leaves“.

 

Sloveso 

 

V Quenye se vyskytuje několik skupin sloves. Jeden druh sloves zahrnuje jen holé kořeny bez koncovky, jako quet- - mluvit, mat- - jíst, sil- - svítit: jsou sestaveny podle modelu je (souhláska)-samohláska-souhláska. Tento druh může být nazýván základní slovesné kmeny. Ostatní skupiny sloves, které by mohly být nazývány odvozená slovesa, se skládají z kořenu a koncovky, často –ya nebo –ta. Příkladem jsou např. slovesa metya- – „dokončit, dovést do konce, přivodit konec“ ze základového slova MET, nebo tulta- – „svolat“ ze základu TUL (tento základ je také základním slovesem – tul- - přijít).

v Infinitiv slovesa je často problémem. Jako koncovka infinitivu nebo gerundia (gerundium = podstatné jméno slovesné; příp. přechodník nebo průběhový čas) byla zmiňována koncovka –: enyalië – vzpomenout si, vybavit si. (Pokud to má znamenat, že něco je „k vzpomenutí“, in order to recall, je přidávána dativová koncovka –n: enyalien.) Tato koncovka může být nejspíš užívána u všech základních slovesných kmenů: quetië – mluvit, matië – jíst, tulië – přijít (v češtině není poznat rozdíl, tak pozor). Asi může být použita i u sloves končících na samohlásku; ve Staré Sindarštině nalezneme ortië jako infinitiv od orta- - zdvihat se, a Stará Sindarština je velmi blízká běžné Elfštině, společnému předchůdci Quenyi a Sindarin. Takže se domníváme, že slovesa slovesa v Quenye končící na –ta a snad i většina slovesných kmenů končících na samohlásku má koncovku infinitivu tvořenou vypuštěním koncové samohlásky a přidáním koncovky –: anta- – dávat, infinitiv antië, harna- – zranit, poranit, infinitiv harnië atd. Ale co se slovesy končícími na –ya, jako metya-? Tvary jako metyië jsou těžko pravděpodobné, protože kombinace yi se v Quenye nevyskytuje. Možná že celá koncovka –ya bude nahrazena koncovkou –a infinitivem bude metië, nebo snad sám základ metya- může být užíván jako infinitiv. Nevíme. Do jisté míry může být celý problém obejit: vypadá to, že místo používání gerundiové formy – užívá Quenya často jednoduše základní tvar slovesa.Ve frázi áva cárë – nedělej/te (to) (don‘t do (it)), se carë zdá být „aoristovým kmenem“ (viz níže) (aorist = slovesný čas vyjadřující minulý děj), vytvořeným ze základního slovesného kmenu car- - dělat s koncovkou –ë. Ostatní základní slovesa se budou chovat stejně, např. áva tulë – nepřicházej/te (don‘t come). Odvozená slovesa (s koncovkami –ya, -ta) podle všeho zůstanou v takovýchto slovních konstrukcích beze změny (Áva hilya Fëanáro Endorenna – „nenásleduj/te Fëanora do Středozemě“, kde je základ hilya- – „následovat“ použit jako infinitiv).
Infinitiv se používá ve vazbách s nepřímým slovesným předmětem - pojďte jíst = tula matien; sloveso je v infinitivním tvaru s dativovou koncovkou -n; ale je třeba používat tento tvar opatrně.

v Přítomný (nebo kontinuativní) (continuation = trvání čeho, pokračování čeho) je tvořen koncovkou –a. V četných slovesných kmenech již končících na –a je samozřejmě neviditelný: lanta- je základ slovesa „padat“, ale současně také přítomný čas „spadává, padá“. Když je –a přidáno k základnímu, „silnému“ slovesu, potom je zvykem samohlásku obsaženou v základu prodlužovat: sil- - svítit > síla – svítí, osvěcuje; mel- - milovat > méla – miluje (ne jednoduše sila, mela). Odpovídající aoristové formy (silë, melë, viz níže) spíše znamená svítí, miluje, bez kontinuativního aspektu.

v Základní slovesa mají též další tvar zvaný aorist, přestože jeho funkce není přesně stejná jako aoristu klasické řečtiny. Naše nejlepší ukázka aoristu je věta i carir quettar ómainen – ti kteří tvoří slova hlasy. Toto je popis elfů, takže zde aoristové sloveso carir – „tvoří“ označuje „nadčasovou pravdu“ mimo vymezené období. Aorist má koncovku –ë, která se mění v –i, pokud je přidána nějaká další koncovka. Např. aorist slovesa sil- je silë, s plurálovou koncovkou –r (viz níže) je to silir. V etymologiích je mnoho sloves uvedeno v 1. osobě aoristu (s koncovkou –n, já), např. lavin – přesahuji, tirin – hlídám; některé také v 3. os. aoristu meliro, melirë, melis - on/ona/ono miluje. Z příkladu aoristu macë (seká mečem) a přít. času máca usuzujeme, že tyto dvě formy jednoho slovesa označují anglické hew, kde macë = hews versus máca = is hewing. Dalším příkladem je dvojice quetë = speaks, quéta = is speaking.

v Minulý čas běžných odvozených sloves je tvořen příponou –; např. orta-, min.č. ortanë (v Namárië: Varda... máryat ortanë – Varda...zdvihla své ruce). Základní „silná“ slovesa často tvoří svůj minulý čas vložením nosovky + koncovka –ë, např. quet- - mluvit, říkat > quentë – řekl, top- - přikrýt > tompë – přikryl. (Nosová vložka má před p podobu m, jinak vždy n.) Ale v případě základních kmenu končících na –r nebo –n je přidávána raději přípona –, jako v případě odvozených sloves: tir- - hlídat, min.č. tirnë – hlídal, tam- - ťukat, tamnë – ťukal. Podobně i základní slovesné kmeny končící na -n se chovají stejně: cen- – vidět, min.č. snad cennë – viděl (nepotvrzené). Pokud kmen končí na –l, přípona –je asimilována na –lë, takže minulý čas od wil- – létat je willë – letěl. (Porovnejte ullë – vylil, minulý čas očividně vytvořený z kmene UL. Ale „vylil“ v transitivním smyslu je ulyanë, vytvořeno z odvozeného slovesa ulya-.) Existuje také několik sloves, který svůj minulý čas tvoří prodloužením kmenové samohlásky a přidáním koncovky –ë; například lav- - přesahovat, min. čas lávë. (Tolkien si nějakou dobu pohrával s myšlenkou udělat univerzální systém pro tvoření minulého času; můžeme najít túlë jako minulý čas slovesa tul- - přijít, a cárë jako minulý čas slovesa car- - dělat, namísto předpokládaných forem tullë, carnë.)

v Perfektum základních sloves je tvořeno vypuštěním koncové samohlásky (pokud tam nějaká je), přidáním přípony –ië, prodloužením kmenové samohlásky a přidáním předponového rozšíření k základu. Toto rozšíření je samohláska identická s kmenovou samohláskou, takže kmeny jako hat- - lámat, tec- - psát, ric- - kroutit, top- - krýt, tul – přijít mají rozšíření a, e, i, o, u, v tomto pořadí. Takže perfekta těchto sloves jsou ahátië – zlomil (has broken), etécië – napsal (has written), irícië, otópië, utúlië (viz utúlie‘n aurë – přišel den). U odvozených sloves jako harna – zranit nebo horta – přesvědčovat nemůže být prodloužena kmenová samohláska, protože je následována souhláskovou spřežkou; takže perfekta jsou aharnië, ohortië.Nemáme žádnou dobrou ukázku perfekta ya-sloves jako harya- – vlastnit; tvar jako ?aharyië nejspíše není možná, protože spřežka yi se v Quenye nevyskytuje. Domnívám se, že koncovka –ya zmizí beze stopy a zbylá část slova se chová jako základní sloveso: perfektum ahárië. Existují i některé příklady, které rozšíření postrádají, např. fírië – vydechnout naposledy (místo ifírië).

v Budoucí čas je tvořen vypuštěním koncové samohlásky (pokud tam nějaká je) a přidáním přípona –uva. Namárië uvádí příklady enquantuva – znovunaplní a hiruva – nalezne. Kmen prvního je (pokud ignorujeme předponu en-, re- = znovu-) quat- - naplnit, což svědčí o tom, že slovesům, kterým je v minulém čase přidávána nosovka, je přidávána i v čase budoucím.

v Imperativ (přikazovací způsob) dostává koncovku –a, stejně jako přítomný čas, takže laita = „chválí“ a stejně tak „chval/te!“. (V tomto případě základ sám o sobě končí na –a, takže obě koncovky jsou „neviditelné“.) Základní slovesné kmeny jsou v imperativu odlišné, neboť při jeho tvoření se neprodlužuje kmenová samohláska: sil- - svítit, síla – svítí, sila – sviť. Spolu s imperativem se často objevuje i částice a nebo á: A laita, laita te! – „Chvalte, chvalte je!“ (takto byl veleben Frodo se Samem na polích Cormallenu); á vala Manwë – „poroučej, Manwë!“. Imperativ obvykle neudává číslo (jestli je příkaz určen jedné nebo více osobám).

v Nevíme, jestli má Quenya odlišený subjunktiv (spojovací způsob) nebo optativ (přací způsob). Existuje „přací vzorec“ který se skládá z nai – „kéž, ať, budiž“ a slovesa v budoucím čase, např. nai hiruvalyë Valimar v posledních řádcích Namárië. V Pánu prstenů je uveden překlad „možná najdeš Valimar“, ale Tolkienovy poznámky ukazují, že opravdu jde o přání: „Kéž bys našel Valimar!“ Také Nai tiruvantes = „Ať to hlídají“.

v Aoristový infinitiv - je tvořen příponovou spřežkou -i+ta-; kde -i- je modifikací aoristové koncovky určenou pro použití uvnitř slova a -ta- je koncovkou infinitivu určenou k předeslání zájmenného objektu: úmerenyë melitarë - nechci ji milovat; orë nin caritas - nutí mě to udělat to/ k udělání toho; car+ita+s = udělat+aoristový infinitiv+to. Tento infintiv může přijímat i koncovky objektu: caritalya(s) - udělat to tobě; všimněte si, že místo zájmenné koncovky se používá koncovka přivlastňovací.

Omezený počet sloves přijímá koncovku -r souhlasící s v čísle s plurálem subjektu, jako v prvním řádku Namárië: laurië lantar lassi – „zlatě padají listy“, kde je subjekt lassi – listy. Singulár „jako zlato padá list“ by byl laurëa lanta lassë bez oné plurálové koncovky. (Všimněte si jak se i přídavné jméno „jako zlato“, doslova „zlatě“ mění z plurálu na singulár a naopak; viz níže).

Ø Sloveso popisující činnost objektu jiného slovesa dostává předponu a-, je použito v základním tvaru bez koncovek. Ověřeným příkladem je věta man cenuva lumbor ahosta? - „kdo uvidí kupící se mraky?“ Význam dvou vět jako Yétalyë ulundo / i ulundo colë caurë  - „díváš se na zrůdu / ta zrůda přináší hrůzu“ se dá vyjádřit v jedné větě: yétalyë ulundo acolë caurë - „díváš se na zrůdu přinášející strach“. Tento tvar sloves se nejčastěji používá pro slovesa popisující objekt slovesa smyslového vnímání (vidět, slyšet...).

Ø Zvláštním případem jsou impersonální (neosobní) slovesa - příkladem je sloveso or- ve frázi orë nin caritas - nutí mě to udělat to. Místo aktivního „cítím nutnost“ vyjadřuje sloveso vliv „z vnějšku“ který má na mluvícího nějaký dopad, nikoliv činnost úmyslně vykonávanou. Variantou orë nin carë je mauya nin carë; snad první znamená mám povinnost udělat (něm. ich soll) a druhé musím udělat (něm. ich muss).

Ø Dativový předmět se používá při tvoření vazeb mezi dvěma personálními (osobními) slovesy: tula matien - pojďte jíst, doslova „pojďte k jedení“; tulin (tulinyë) matien - jdu jíst, doslova „jdu k jedení“. První sloveso je v obvyklém tvaru a druhé v infinitivu s dativovou koncovkou -n. Máme i ověřený příklad termaruva enyalien - zůstane k připomenutí, zůstane aby připomínal.

Ø Aoristový předmět se používá při vazbách „modálních“ sloves s osobními: merin (merinyë) matë - chci jíst; polin (polinyë) quetë - umím mluvit. První sloveso je v obvyklém tvaru, druhé v příslušném tvaru aoristu.

Ø Předmětová fráze se používá při slovesných vazbách, kde se odlišuje subjekt od objektu: merin sa haryalyë - přeji si aby měl; merenyë sa linnalyë fumien - chci abyste šli spát. Slovesa v obvyklém tvaru jsou spojena částicí sa - aby.

Ø Frekventativ se tvoří zdvojením počáteční slabiky a označuje opakovanou činnost, „jeden za druhým“: lanta- - padat; lalanta- - popadávat, padat jeden za druhým.

Ø Sloveso být je používáno ke dvojímu účelu: buď funguje jako spona, nebo má význam existenční. Pro první případ se používá sloveso : i anar ná laurëa - „slunce je zlaté“; pro druhý případ sloveso ëa: i anar ëa menelessë - „slunce je (= existuje) na obloze“.

 

Tabulka časování sloves 

Infinitiv 

Přítomný 

Aorist 

Minulý 

Perfektum 

Budoucí 

-ië 

(dlouze) -a 

-ë (-i-)

-në (-lë) 

kmenová sam. - dlouze - ië 

-uva 

 

Přídavné jméno 

 

Mnoho přídavných jmen v Quenye končí na samohlásku a: laiqua – zelený, alassëa – šťastný (z alassë – štěstí, blažený pocit), númenya – západní (z númen – západ), vanya – krásný, světlý, morna – černý, melda – drahý, milovaný.

Také velký počet příd. jmen končí na –ë, jako carnë – červený, varnë – tmavohnědý, hnědočerný, inimeitë – ženský. Mělo by být zaznamenáno, že ve vyspělé Quenye nejsou žádná přídavná jména končící na –o nebo –u. Relativně málo jich končí na souhlásku – hlavně –n, jako v firin, qualin – mrtvý (přirozeně nebo nehodou, v tomto pořadí).

Přídavná jména jsou ve stejném čísle jako podstatná jména, která popisují.

 

Koncovka adjektiva 

-a

-ëa

souhláska

Koncovka plurálu 

-i

-ië

-i

 

vanya vendë – krásná dívka : vanyë vendi – krásné dívky

carnë parma – červená kniha : carni parmar – červené knihy

laurëa lassë – zlatý list : laurië lassi – zlaté listy

firin casar – mrtvý trpaslík : firini casari – mrtví trpaslíci

Takže v první řádce Namárië nacházíme laurië lantar lassi – „jako zlato padají listy“, zatímco „jako zlato padá list“ by bylo laurëa lanta lassë (jak sloveso tak přídavné jméno odpovídá číslu substantiva).

Superlativy jsou tvořeny přidáním předpony an-: calima – jasný, ancalima – nejjasnější. Nevíme, jak sestavit druhý stupeň (jasnější, jasněji) , třebaže prvek yonta- je přirovnáván k trpasličímu gantha- - více ve velmi časném listu slovíček sestaveným Tolkienem. Ale jiné zdroje uvádějí yonta- jako sloveso „zvětšit se, zvětšovat se, narůstat, stoupat“, takže toto by být slovem pro „více“ nemohlo. Ale vpodstatě by „jasnější“ bylo yontacalima. 

Tabulka stupňování příd. jmen: 

  1. stupeň: bez předpony
  2. stupeň: přepona yonta-
  3. stupeň: předpona an-

 

Příčestí 

 

v Přítomné (nebo činné) příčestí popisuje stav, ve kterém jste, když něco děláte: když jdete, jste chodící, chodíce; když myslíte, jste myslící, myslíce. V angličtině jsou přítomné přechodníky odvozeny od slovesných základů přidáním koncovky –ing (think, thinking). Odpovídající koncovka v Quenye je –la. Mnoho příkladů nalezneme v básni Markirya – příčestí falastala – pěnící je odvozeno ze slovesného kmenu falasta- - pěnit. Pokud kmenová samohláska není následována souhláskovou spřežkou (nebo další samohláskou), potom je prodloužená: příčestí od hlapu- - letět (ve větru) je hlápula. Základní slovesné kmeny jako sil- mohou být změněny na „kontinuativní kmeny“ (s prodlouženou samohláskou a koncovkou –a: síla) před –la, takže „svítící“ je nejspíš sílala (atestováno v básni Markirya s „frekventativním“ kmenem sisílala, s reduplikací první slabiky). Ale spojovací samohláska může být také i, bez prodlužování kmenové samohlásky; např. itila – třpytící se, blyštící se (z kmenu it- nebo ita-).

v Příčestí minulé (nebo trpné) popisuje stav, do kterého se dostanete pokud jste vystaveni akci odpovídajícího slovesa (pokud vás někdo vidí, jste viděni; pokud vás někdo zabije, potom jste zabiti, zabití), nebo u některých sloves stav, ve kterém jste po dokončení akce popsané slovesem (pokud jdete, odcházíte, pak jste odešlí, pryč). V Quenye je většina trpných příčestí tvořena koncovkou –na nebo –ina (pro kmeny končící na souhlácku - mimo n, m, r). Příčestí trpné od car- - dělat je carna – udělaný; od rac- - lámat je rácina – zlomený (pokud po kmenové samohlásce nenásleduje souhlásková spřežka, je tato samohláska prodloužena, pokud je přidána koncovka příčestí, zde a > á). Pokud kmen končí na –l, koncovka –na je změněna na –da: mel- - milovat, melda – milovaný (Tolkienova glosa ohledně slova melda – milovaný, ve které uvádí význam „drahý“ ukazuje, že rozdíl mezi přídavnými jmény a příčestími je často smazán).

Příčestí trpné nejspíše souhlasí v čísle se substantivem, které popisuje (koncové –a se změní na –ë jako u běžných adjektiv), ale v příčestí činném se nemění –la na –, jak by se dalo očekávat. Vypadá to, že příčestí činné je nesklonné (rámar sisílala – zářící křídla, nikoliv rámar sisílalë). Nejspíše proto, aby se předešlo záměně s koncovkou slovesného substantiva –lë – -ní (-ing) (jako v Ainulindalë – Hudba Ainur, doslova zpívání Ainur).

 

Zájmena 

 

Zájmena byla vždycky problémem. Je zde mnoho nejasných bodů a celý systém je ještě zmatenější tím, že Tolkien jej opakovaně přepracovával. Systém zde načrtnutý je sestavený z mnoha zdrojů a obsahuje jak extrapolace tak opravy a několik nevyvratitelných termínů. V žádném případě si nemyslím, že stoprocentně odpovídají Tolkienovým konečným záměrům.

Alespoň jedna věc je naprosto jasná: zájmena v Quenye se obvykle objevují jako koncovky přímo připojené ke slovesu nebo podstatnému jménu, nejsou tak často samostatnými slovy jako v angličtině nebo češtině. Příklady z Namárië jsou slova máryat a hiruvalyë. Máryat znamená „její ruce“, „její“ je vyjádřeno zájmennou koncovkou –rya (zde následovanou duálovou koncovkou –t, která označuje pár). Hiruvalyë = „najdeš“, „ty“ je vyjádřeno koncovkou –lyë přidanou ke slovesu hir- - „najít“ v budoucím čase (přípona –uva). Viz také Elendilova slova Endorenna utúlien – do Středozemě jsem přišel (utúlië-n – přišel-jsem já).

Toto je pokus o sestavení tabulky zájmenných koncovek používaných u sloves:

 

1.osoba sg.: -n, -nyë („já“)

2.osoba sg. a pl., zdvořilá: -lyë („Ty“, „Vy“) (případně –lyë pro sg. a –l pro pl., nebo jako zkrácená forma)

2.osoba sg. a pl., důvěrná: -ccë („ty“, „vy“) (založeno na sindarské koncovce –ch, velmi hypotetické!)

3.osoba sg. masc.: -ro („on“)

3.osoba sg. fem.: -rë („ona“) (sotva –ryë jak je tradiční domněnka)

3.osoba sg. neut.: -s („ono, to“) (může být také užíváno jako zkrácená koncovka pro „on“ i „ona“)

1.osoba pl.: -mmë („my“) (vylučující), -lmë („my“) (zahrnující)

1.osoba duál: -lvë („my“) (zahrnující, „já a ty“, někteří usuzují, že má být –lwë)

3.osoba pl.: -ntë („oni“)

neosobní: -o („jeden, člověk, lidé“)

 

Povšimněte si, že zájmeno „my“ je rozlišeno na vylučující a zahrnující. Rozdíl mezi nimi je v tom, jestli oslovená osoba je zahrnuta do „my“ (zahrnující, -lmë) nebo ne (vylučující, -mmë). Koncovka –lvë označuje zahrnující duál „my“, ve smyslu „ty a já“. Tato část zájmenné soustavy Quenyi byla často mylně vykládána.

Existuje i neosobní zíjmenná koncovka -o, která má stejný význam jako anglické one nebo německé man: ceno - vidí se (man sieht, one see).

Příklady: lendë – šel, lenden nebo lendenyë – já jsem šel, lendelyë – Ty jsi šel, Vy jste šli (zdvořile), lendeccë – ty/vy jste šli (neformálně), lendéro – on šel, lendérë – ona šla, lendes – ono (nebo on/ona) šlo, lendemmë – my (vylučující) jsme šli, lendelmë – my (zahrnující) jsme šli, lendelvë – my (ty a já) jsme šli, lendentë – oni šli. (všimněte si, že koncovky –ro a –způsobují prodloužení jim předcházející samohlásky.) Přidáním zájmenné koncovky může být vyjádřen i objekt – stačí ji přidat za koncovku udávající subjekt. Viz Aragornův výkřik když našel semenáček Bílého Stromu: Utúvienyes! – Našel jsem to (ho)! (utúvie-nye-s = našel-já-to) nebo slovo tiruvantes – budou to hlídat (tiruva-nte-s = budou hlídat-oni-to).

Jak ukazuje slovo máryat – její ruce, také přivlastňovací zájmena jsou v Quenye vyjadřována koncovkou přidanou přímo k substantivu. Tyto koncovky jsou většinou stejné jako koncovky přidávané ke slovesům, ale místo koncového –ë mají –a.

 

1.osoba sg.: -nya (můj)

2.osoba sg. a pl., zdvořilá: -lya (Tvůj, Váš)

2.osoba sg. a pl., důvěrná: -cca (tvůj, váš) (založeno na sindarské koncovce, velmi hypotetické!)

3.osoba sg.: -rya (jeho, její a možná i onoho, toho – en. its)

1.osoba pl.: -mma (náš) (vylučující), -lma (náš) (zahrnující)

1.osoba duál: -lva (náš) (zahrnující, „můj a tvůj“ – někteří usuzují, že má být –lwa)

3.osoba pl.: -nta (jejich)

 

Příklady: parma – kniha, parmanya – moje kniha, parmalya – Tvoje, Vaše kniha (zdvořile), parmacca – tvoje, vaše kniha (důvěrně), parmarya – jeho/její/?toho, parmamma – naše (vylučující – ne i tvoje!), parmalma – naše (zahrnující – i tvoje) kniha, parmalva – naše (tvoje a moje) kniha, parmanta – jejich kniha. V případě podstatných jmen končících na souhlásku musí být mezi slovo a koncovku vložena hláska e, př. macil – meč, macilerya – jeho meč. V množném čísle k oddělení jména a koncovky může sloužit plurálová koncovka –i, př. macili – meče, maciliryar – jeho meče. Zde můžeme vidět, že je za koncovku přidáváno ještě plurálové –r, viz další odstavec. Jsou zde jisté náznaky, že koncovka –nya – „můj“ dává přednost jako spojovací hlásce písmenu i, jako v Anarinya – mé Slunce (Anar – Slunce), macilinya – můj meč.

Tvary s koncovkami se skloňují jako normální podstatná jména.

Příklady: parmanya – má kniha (pl. parmanyar – mé knihy)

genitiv parmanyo – (bez) mé knihy (pl. parmanyaron – (bez) mých knih)

posesiv parmanyava – mé knihy (pl. parmanyaiva – mých knih)

dativ parmanyan – mé knize, pro mé knihy (pl. parmanyain – mým knihám)

lokativ parmanyassë – v mé knize (pl. parmanyassen – v mých knihách)

alativ parmanyanna – do mé knihy (pl. parmanyannar – do mých knih)

ablativ parmanyallo – z mé knihy (pl. parmanyallon, parmanyallor – z mých knih)

instrumentál parmanyanen – mou knihou (pl. parmanyainen – mými knihami)

respektiv parmanyas, pl. parmanyais, ať už to znamená cokoliv.

Ověřené příklady jsou tielyanna – na tvou cestu (tie-lya-nna = cesta-tvá-na) a omentielvo – našeho setkání (omentie-lva-o = setkání-naše-čeho, přičemž koncovka genitivu –o nahrazuje koncové –a).

Nicméně Quenya má kromě četných zájmenných koncovek i samostatná zájmena. Některé z nich jsou emfatické (zdůrazňovací). Poslední řádky Namárië jsou toho nejlepším příkladem. Ve větě nai hiruvalyë Valimar – „možná najdeš Valimar“ je slovo „ty“ vyjádřeno koncovkou –lyë, připojené ke slovesu hiruva, jak již bylo vysvětleno dříve. Ale v následující větě nai elyë hiruva – „kéž bys (ho) zrovna ty našel“ je odpovídající samostatné zájmeno elyë použito pro zdůraznění – proto překlad „zrovna ty“. Další ověřené samostatné zájmeno je inyë – „(zrovna) já“. Domnívám se, že většina samostatných zájmen je tvořena předesláním samohlásky –e před odpovídající zájmennou koncovku - používané jsou emmë, elmë – „(právě) my“;entë - „právě oni“, ale tyto tvary nejsou ověřeny.

Ostatní samostatná zájmena, zjevně nezdůrazňující, jsou: ni – já (dativ nin – „pro mě“ v Namárië); le - ty (dativ len - tebe, tě); tye – ty, vy (jako objekt); so – on; - ona; ta – ono, to; te – je, jim (a oni?); me – my (duál met v Namárië)

Vztažná zájmena vyjadřujeme pomocí určitého členu i nebo zájmena ya - který: atan i oantë = atan ya oantë - „muž, který/jenž odešel“. Zájmeno ya se jistě dá i skloňovat: atan yo vessë oantë - „muž, jehož žena odešla“.

 

Zájmeno 

Tázací 

Tento 

Tamten 

Neurčité 

Záporné 

Každý 

Příd. jméno 

jaký

ma

takový

sina

onaký

tana

nějaký

???

žádný

???

každý

ilya

Osoba 

kdo

man

tento

sina

tamten

tana

někdo

aiquen

nikdo

úquen

všichni

ilquen

Věc 

co

ma

toto

sina

tamto

tana

něco

nat

nic

únat

všechno

ilquë

Místo 

kde

massë

zde

sinomë

tam

tandë

někde

???

nikde

???

všude

???

Čas 

kdy

malúmë*

teď

sí, sín

tehdy

tárë

někdy

???

nikdy

úlúmë*

vždy

oi

Způsob 

jak

???

takto

sin

 

 

nějak

???

nijak

???

 

 

Důvod 

proč

???

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

P.S: Je to zkopírovaný, ale nezlopte se, myslím, že kdybych to psal z mé hlavy nebude to elfština